Mark Twain a růžové brýle

Dneska ráno na mě odněkud vykoukl citát:

„Dej každému dni příležitost, aby se stal nejkrásnějším dnem tvého života.“
/Mark Twain/

Ani nevím proč, jsem začala tu představu rozvíjet. Co by se stalo, kdybych to dokázala? Kdybych to vzala doslova. Ty jo, trvá mi docela dlouho, než si to dokážu aspoň trochu představit. Musela bych v hlavě přeinstalovat své myšlení z pochmurné těžkotonážky na lehkokřídlou vážku. Z problémů a tíhy každodennosti na lehkost bytí. Pane bože, co všechno bych musela změnit?! Na to nemám čas. Už takhle nestíhám všechny svoje povinnosti!

Jenže ta Twainova slova mi nejdou vystrnadit z hlavy.

No, ale kdybych to dokázala... Třeba bych nemusela měnit zase tak moc věcí. Možná by stačilo, kdybych ten svůj den dokázala vnímat jako nejkrásnější. Ať se v něm děje, co chce. Všechno zlé je k něčemu dobré, říkala mi babička, když jsem byla malá a něco se nepovedlo. Vždycky jsem jí to automaticky odkývala, ale teď by se mi hodilo to fakt umět takhle vidět. Ve všem, prostě ve všem vnímat i to dobré a pak se toho držet. Stará pořekadla přece nelžou. A babičky taky ne :-)

I když je to pořád trochu science fiction, tak tohle mi už přijde o trochu víc možné. Nemusím v tom svém napráskaném dni nic moc měnit, jenom se budu učit vidět věci z dobré stránky. Třeba se vyučím tak dobře, že to budu schopná vidět nejen jako dobrý, ale i jako krásný. A pak... moje dny budou nejkrásnější a Mark Twain se může v nebi radovat, že to funguje :-) To zní jako sen. Nebo jako pohádka...

V tu chvíli mi cinkne zpráva od mé dospělé dcery Josefíny: „Mami, ode dneška se učím žít jako v pohádce. Všimla jsem si, že v pohádkách nikdo neřeší blbosti. Všichni tam dělají jenom co je důležité a zbytek času jen tak jsou na světě. Takže si jdu koupit růžové sluneční brýle a přestávám se zaobírat blbinama. Měj se krásně, nejlépe jako v pohádce. Čau.“

Miluju synchronicitu :-) Je rozhodnuto. Jdu si koupit růžové brýle. Hned.

Mějte se fajn, ať je vám se sebou hezky a čau zase příště.