Jsem úžasná!

Vždycky jsem tušila, že jsem geniální a úžasná. A je to skutečně tak!

Když se poctivě a úplně o samotě podíváme do sebe, najdeme tam právě tohle: “... jsem geniální a úžasná...“. Hloubka pohledu musí být HODNĚ hluboká a upřímnost musí být HODNĚ veliká. Všichni to tam máme. A nad tím tuny, tuny, tuny a tuny poznámek rodičů o naší neschopnosti, svých vlastních myšlenek o naší neschopnosti, hodnocení různých učitelů a okolních lidí usvědčující nás z naší neschopnosti... atd.

Když jsme HÓÓÓÓDNĚ odvážní, zachováme se někdy jako švec z pohádky O pyšné princezně, co si chodil zazpívat do Země krále Miroslava a pak se zase poslušně vracel do Půlnočního království. Schlíple, bez radosti, odevzdaně. Ne každý z nás si však dovolí takto výsknout.

Přes veškeré ty výše zmiňované tuny se jednoho dne stal zázrak. Dospěla jsem k názoru, že jsem geniální a úžasná. A to jen tak, sama o sobě. Specifika své geniality a úžasnosti za pochodu objevuji. Začala jsem se z toho dokonce nezřízeně radovat a co víc, začala jsem s tímto poznáním neochvějně seznamovat lidi kolem sebe. Nejdříve blízké přátele a nyní i vás všechny, kdo to čtete: Jsem geniální a úžasná.

Jak se ten zázrak stal?

Vzala jsem na sebe riziko, že se můžu mýlit. Můžu udělat chybu. Můžu být nafoukaná, můžu být arogantní, můžu pustit na špacír své ego, můžu se stát úplně strašnou, nesnesitelnou čúzou. Ano, můžu. Nebo nemusím. Je to padesát na padesát. Já to chci risknout! Chci zpívat a radovat se jako ten švec. Buď mě to semele, nebo uzdraví. Já po těch letech, kdy jsem předstírala s vypětím všech sil hodnou a dokonalou holčičku, po všech těch mrtvých letech konečně tančím jako Řek Zorba. S rizikem že to poseru. Ale tančím. Před tím jsem seděla v černé díře s úplně stejným strachem – že to poseru. Takže vám s euforickým nadšením právě probuzené krasavice oznamuji: JSEM GENIÁLNÍ A ÚŽASNÁ. A co vy?

P.S. Po dopsání slyším svojí vzornou holčičku, jak zděšeně křičí: “Néééééé, to nemyslíš vážně??!!“ Se škodolibou radostí jí odpovídám: „Ano, myslím.“